,,Tak jsme tady!"pronesla Jo tím nejnadšenějším hlasem,když jsme vylezly z letadla přímo do třicetistupňového vedra.Jo,jsme tady,ale to ještě neznamená,že kvůli tomu budu skákat metr do vzduchu,pomyslela jsem si dost sklesle,když jsem si prohlížela opálené kolemjdoucí v havajských košilích.Stejným ksichtem jsem Jo častovala skoro celý let z Londýna až sem.Abyste totiž pochopili - já se rozhodně nestěhovala dobrovolně.
Je to už asi deset měsíců,co Jo - tedy moje máma - přišla s tím vynikajícím plánem přestěhovat se na Tortolu - přímo do středu Panenských ostrovů v Karibském moři.V zásadě jsem protestovala - Londýn jsem sice nikdy neměla ráda -ten věčnej déšť a nepřestávající mrholení,červený autobusy a starý britský nářečí.Ale vrátit se o několik tisíciletí zpátky a žít zase v době kamenný v nějaký hliněný chýši na pobřeží jsem teda rozhodně neplánovala.Jo je odjakživa dost potrhlá - živí se jako abstraktní malířka na volné noze a nedělá jí potíže zpřetrhat svá pouta s místem a přestěhovat se na opačnej konec světa.Mně teda jo.Nejenom proto,že v Londýně žiju celej svůj život,ale mám tam i tátu - a táta je ten nejlepší člověk na světě.Kamarádů jsem nikdy moc extra neměla,jsem spíš takovej samotářskej typ,ani idola,po kterým by se mi mohlo stejskat - a celkově vlastně Londýn nesnáším,ale chtěla jsem tam zůstat.Kvůli tátovi.
Pak jsem dostala super nápad - alespoň mi tak připadal.Prostě se k tátovi přestěhuju a budu žít s ním.Jo si pak klidně může odletět třeba do Číny a malovat gejši.I když ona portréty nedělá.
V první řadě s tím Jo samozřejmě nesouhlasila.
,,Charlie absolutně není schopný se postarat o sebe,natož o patnáctiletou puberťačku,"pravila kategoricky,jako by se jí to nějak extra dařilo.Rozhodla jsem se oponovat slovy,že bez táty nemůžu žít.Jo tvrdila,že nemůže žít beze mě.Což je na jednu stranu moc hezký,ale na druhou naprosto ulítlý.Řešení toho všeho bylo naprosto jasný.
,,Tak co kdybyste se s tátou zase dali dohromady,Jo?"zeptala jsem se nevinně.,,Tak bysme byli všichni spolu!"
,,A jinej ulítlejší nápad nemáš?"ušklíbla se Jo a dál se o tom se mnou nebavila.Tak jsem se radši zeptala přímo táty - koneckonců,právě o něho tu celou dobu šlo.Táta mě však nevýslovně zklamal.
,,Víš,"řekl a nepřirozeně se vrtěl v křesle,když k nám přišel na návštěvu, ,,maminka má asi pravdu.Rozhodně by nebylo dobrý,kdybych se o tebe měl starat sám."
,,A proč ne?"zeptala jsem se taky dost nepřirozeně.Táta mi odjakživa neupřel nic,co mi na očích viděl - a najednou jsem pro něj přítěž?
,,No...asi teď budu hodně cestovat...vždyť víš,pojedu do Manchesteru a tak...a taky nevím,jestli by to tak vyhovovalo Denisse..."
Ahá,tak to byl ten důvod!Denissa,tátova nová,absolutně nesympatická blond přítelkyně - vlastně nevím,proč všechny tátovy nové milenky musí být blond a nesympatické,když máma je černovlasá a tolik sympatická.Teda někdy.Teď rozhodně nebyla - stála v kuchyni u myčky nádobí a zatvrzele třískala talíři na poličku a nijak tátovi jeho řeč neulehčovala.
,, - takže si myslím,že bude lepší,když pojedeš na Tortolu s maminkou,"zakončil svou velkolepou řeč táta.Jediná zajímavá věc na tom jeho proslovu byla,že já v životě Jo neřekla mami - kdežto táta jí tak říkal pořád.
Jistě,mohla jsem pořád ještě zůstat v Londýně s babičkou - nesmírně přísnou starou dámou,Joinou matkou,která neustále vařila podle starých britských receptů - jako byly sirupové koláče a yorkshirské pudinky.Nechápu,jak Jo může být tak úspěšnou malířkou,když se zrodila z něčeho takového,jako byla moje jediná žijící babička - protože babička nikdy neměla ani špetku fantazie - je to nejspíš ten nejpřízemnější člověk,jakého si dovedete představit v kombinaci se sirupovým koláčem,kostkovanou sukní a dýňovou šťávou.Když jí Jo oznámila,že za čtrnáct dní navždycky odjíždíme bydlet na Tortolu,vypadala,že jí raní mrtvice.
,,Ty ses dočista pomátla,Josefino,"řekla,když trošku nabrala dech.,,Ty a Chloe se přece absolutně nehodíte mezi ty černochy v havajských košilích a kudrnáči na kajacích."Vypadalo to,že babička alespoň za mák fantazie přece jen má.
,,Ale mami,"usmála se trochu křečovitě Jo.,,Lambert Bay je přece úplně běžný přímořský město...jako je třeba Londýn.Akorát je tam jenom trochu tepleji než jinde.A je tam dokonce i skvělá střední škola pro Chloe.A já tam mám už smlouvu s tamní galerií umění."
,,Chudáčku,"upřela na mě babička své přísné šedé oči.,,No,i když se maminka zbláznila a chce odjet přes půl světa,ty máš přece rozumu dost.Jsi mi přece tolik podobná.Předpokládám,že zůstaneš tady a budeš bydlet u mě."
Představila jsem si bydlení u babičky - v bytě páchnoucím po kočkách a kandovaném ovoci,pod babiččiným přísným dohledem - to znamenalo mýt se za ušima,česat si vlasy podle jejího přání (dva copy - kdepak volnomyšlenkářské drdoly) a jíst třikrát denně teplá jídla.Brr,to už radši hliněné chýše a palmy.
,,Tak jsme tady,"opakovala jsem po Jo a pokusila se alespoň o úsměv.
Cesta z letiště (na celým ostrově je jenom jedno!) a z hlavního města Road Town - které je přesně takové,jaké jsem předpokládala,všude palmy,usměvaví domorodci,spokojení turisté,klid,žádný spěch,pohoda,klídek,vedro a pokuřující staříci na nárožích - trvala asi dvacet minut do Lambert Bay.V Road Townu jsme si nejprve s Jo najaly starý rozvrzaný rochefourt střední velikosti a pak si sedly v jedné cukrárně.Já jsem si dala ovocný zmrzlinový pohár a Jo kafe a cigaretu.
,,Tak co,"řekla Jo a labužnicky do sebe vdechla cigaretovej kouř ,,už se ti tu líbí?Vidíš ten božskej klid?"
Jo,viděla jsem ho až moc dobře a už mi zalézal pod kůži.Měla jsem největší chuť plácnout sebou na pláž a opalovat se,což samozřejmě nikdy nemůžu - jsem odjakživa světlovlasá blondýnka s kůží výjimečně křehkou a kdybych sebou na hodinu plácla na pláž,vypadala bych pak jako rajče a nebo ještě spíš rajčatová omáčka na pěkně usmažený topince.
Po krátké pauze v cukrárně jsme s Jo pokračovaly do Lambert Bay,což byla malá klidná zátoka,kde bydleli především domorodci.Takový malý klidný městečko.Ovšem jsme nepředpokládaly,že i dvě velkoměstský slečny se můžou ztratit v takovýmhle zapadákově.Kousek za městem Jo zřejmě špatně odbočila a teď jsme se ocitly na jakýsi lesní pěšině,která vedla kdovíkam.
,,Předpokládám,že teď se na cestu někoho zeptáme,"řekla jsem dost uštěpačně.Kolem nikde nebyla ani noha.
Jo ale neztrácela optimismus.
,,Prostě pojedem jinudy,"řekla stále ještě tím veselým tónem a vycouvala zpátky na silnici.Vrátily jsme se na křižovatku,kde tentokrát Jo odbočila správně.Před námi se za pár minut objevil úžasnej výhled na celou zátoku - na krásnou bělostnou písčitou pláž a nekonečně nádherný,blankytně modrý moře.Kolem dokola stály rozestavěný skvělý domy s dřevěnejma terasama a fíkusama v oknech.Žádný hliněný chýše,ani domorodci s křesadly.Civilizovaný lidi,který dováděli ve vlnách,hráli na pláži volejbal a v dálce ve vlnách bylo vidět pár frajerů na surfech.
,,Jo!"vyhrkla jsem překvapeně.Usilovně jsem mrkala a snažila jsem se zahnat ten krásnej a dokonalej sen.Právě jsme se asi ocitly v ráji.
,,Tos nečekala,viď?"poznamenala spokojeně Jo.,,Uvidíš,že se ti tu bude moc líbit.Tak se pojď podívat na náš nový domov!"
Ohromil mě.Byl to stejně skvělej dům,jako byly ty v okolí - s ohromnou dřevěnou terasou a houpačkou,ratanovým nábytkem a velkým balkonem,který vedl přímo z mého pokoje.Jo mi ho věnovala,přestože byl dozajista největší a nejprosluněnější a báječně by se jí tu malovalo.Tvrdila,že jí bohatě bude stačit podkroví a navíc prý stejně bude nejvíc malovat venku.
Tortola opravdu překvapovala čím dál tím víc,to jsem musela uznat.Bylo tu jednoznačně nádherně,ale pořád jsem si neuměla představit,že bych tu žila - leda tak sem jet na prázdniny na dovolenou by bylo fajn.
Chvíli jsem Jo pomáhala vybalovat věci a pak jsem se ztratila z dohledu se záminkou,že se jdu podívat dolů na pláž - bylo mi jasný,že proto,abych tu byla spokojená Jo udělá cokoliv,i kdyby mě měla navždycky osvobodit od domácích prací.
Sešla jsem dolů po kamenných schodech,které vedly od našeho domu dolů k písčité pláži.Tady jsem si zula sandály,vzala je do ruky a bosky šla přes rozpálený písek.Zastavila jsem se těsně před místem,kam dosahovaly slané vlny.
Mám totiž tajemství,které bych nikomu nikdy dobrovolně nepřiznala.Neumím plavat.Nikdy jsem se to nenaučila.Jednou,když jsem byla úplně malá,jsem byla s tátou a mámou v Aqua parku a táta ve snaze naučit mě plavat,mě hodil do vody - a nikomu bych nepřála ten šílenej příšernej pocit,když se nade mnou zavřela vodní hladina a já se snažila dostat nahoru - marně.Táta pro mě musel skočit.Od tý doby mám z plavání a potápění nepopsatelnou hrůzu.Když jsem byla menší,bála jsem se i sama ve vaně.To mě naštěstí brzy přešlo - musela bych snad chodit špinavá.Do bazénu a nebo snad do moře by mě ale nikdo nedostal.Proto jsem taky v Londýně jako jediná nikdy nejezdila školní výlety do Aqua Worldu.
Byl to taky jeden z mnoha důvodů,proč jsem sem nechtěla.Bylo mi jasný,že zdejší lidi budou ve vodě jako doma.Každej,kdo tu nepěstuje minimálně pět vodních sportů je stoprocentně out.A já se nehodlám ztrapňovat svými rádoby plaveckými gesty.Prostě to neumím.Bojím se vody.Do moře mě nikdo nedostane.
,,Ahoj,"ozvalo se najednou za mnou.Otočila jsem se.Přímo za mnou stál ne moc vysokej kluk v šortkách.Byl dost hubenej,měl takový obyčejný hnědý vlasy,ale docela milej úsměv a hezký hnědý oči.
,,Ahoj,"opakovala jsem po něm,protože jsem se rozhodla,že nebudu protivná.
,,Ta voda nekouše,"poznamenal a zazubil se.No jo,uvědomila jsem si,stála jsem u vody se svým tradiční bojácným postojem.
,,Já vím,"ujistila jsem ho a důstojně poodešla pár kroků od břehu.
Přistoupil blíž ke mně.
,,Já jsem Elliot,"řekl, ,,Elliot Chadwick."
,,Ty tady bydlíš?"zajímala jsem se.Elliot vypadal přibližně stejně starý jako já.
,,Jo,"přisvědčil.,,Už odjakživa.Ale ty seš tady nová,že jo?"
Přikývla jsem.,,Chloe Tonkinová.Jsem z Londýna."
,,Z Londýna?"opakoval Elliot.,,Páni.Tam jsem ještě nikdy nebyl.Celej život musím dřepět tady.Bydlí tu celá moje rodina...táta vlastní v přístavu v Road Townu pár lodí,je totiž rybář.Počítám,že budeš chodit na zdejší střední školu,že jo?"
,,Hm,"přikývla jsem.Elliot byl zřejmě mimořádně zvědavej a ukecanej,ale mně to nevadilo.
Elliot se na mě usmál.
,,Je tu krásně,co?"
,,Jo,to teda je,"přiznala jsem.Opravdu se mi tu líbilo víc,než bych byla ochotná přiznat.Všimla jsem si,že z volejbalového družstva,které si opodál házelo s míčem se odpojila jedna tmavovlasá holka a zamířila k nám.Elliot si jí také všiml.
,,A jé,"řekl.,,To je moje ségra."
,,Ahoj!"usmála se na mě i právě přijdivší tmavovláska.,,Ty seš tady nová?Tady se nic neutají.Koukám,že už tě bráška zasvětil do tajů celýho ostrova."
Všimla jsem si,že Elliot nepatrně zčervenaly uši.,,Ještě ne,"odpověděla jsem.
,,No nevadí,"mrkla na mě ta holka.,,Však on jednou přijde na to,jak sbalit holku."
,,Nech si ty řeči,Rikki,"zamumlal Elliot
,,No jo,"zasmála se Rikki.,,Těší mě.Já jsem Rikki Chadwicková.Bydlíme jenom kousíček od pláže,hned vedle Wayrona Shefielda.Znáš Wayrona Shefielda,ty - ehm - "
,,Chloe Tonkinová,"pomohla jsem jí.Byla evidentně stejně upovídaná jako její bratr.Ti dva se mi začínali líbit.,,A neznám Wayrona Shefielda."
,,Ne?"Rikki to nepředstavitelně vyděsilo.,,Panečku,děvče,nesmím dopustit,abys byla hned na počátku svýho života tady absolutně out.Neboj se,zařídím,aby ses s ním seznámila.Totiž,abys pochopila - Wayron Shefield je prostě ten nejhezčí a nejkrásnější kluk,největší frajer na surfu kterej kdy - "
,, - kráčel po týhle planetě,"doplnil ji jízlivě Elliot.,,Až na to,že zase tak velkej frajer na surfu to není.Jenom po něm jedou všechny holky z Lambert Bay - včetně mé drahocenné sestřičky."
,,Nechci si ty kecy!"okřikla ho Rikki a obrátila se na mě.,,Uvidíš,že nikoho hezčího si v životě neviděla!Odkud vlastně jsi?"
,,Z Londýna,"odpověděl místo mě Elliot.
,,Z Londýna?"opakovala nevěřícně Rikki.,,Páni,tak to je absolutně super!To určitě znáš všechny známý a slavný osobnost,že jo?"
Rozpačitě jsem se usmála.
,,Vlastně ani moc ne,"ujistila jsem jí.
,,Nepovídej,"mávla rukou Rikki.,,Určitě jsi se už musela bavit s takovým Danielem Radcliffem!No to je bomba!A máš podpis Davida Beckhama?"
,,Nemám,"přiznala jsem.Rikki jsem tím očividně velmi zklamala.
,,No nevadí,"překonala se ale.,,Určitě znáš spoustu jinejch slavnejch osobností.Musíš mi o nich vyprávět."
,,Moc ráda,"ujistila jsem jí a Elliotovi oplatila úsměv.Ani jsem nedoufala,že si tak brzy najdu přátele.
Do školy jsem se tedy začala alespoň trochu těšit - s Rikki a Elliotem jsem prožila docela fajn den.Ukázali mi nejen místní pobřeží,ale taky městečko,které je snad ještě malebnější než přístavní Road Town.Všechno tu vypadalo absolutně úžasně - byl tu dokonce i skvělý džus bar.Sice tu nebyl moc velký výběr obchodů,který zajišťovaly vlastně jen ty nejnutnější potřeby a potraviny,džus bar a jeden obchod s oblečením,ale i tak to bylo fajn.Vypadalo to,že se mi tu bude líbit.
První den,co jsem se chystala do školy,se Jo chystala zajet do roadtownské galerie.Byla nervóznější snad víc než já - při snídani rozlila mléko místo do misky s ovesnými vločkami na zem a zase jí začala téct krev z nosu - jako vždycky když je na vrcholu nervozity.
,,Naposledy se mi tohle stalo,když mi bylo devět a já měla recitovat na školní besídce,"usmála se rozpačitě,když vyšla z koupelny a já si jí pochybovačně prohlížela.
,,Proč seš tak nervózní?"ptala jsem se nechápavě.,,Tu práci už máš přece jistou,ne?To já bych měla bejt nervózní.Jdu přece prvně do školy."
,,Ano,to jistě,ale já tu taky nikoho neznám,"namítla Jo.,,Mam plný právo bejt stejně nervózní jako ty,zlatíčko.Samozřejmě ti dneska budu držet palce.Ale ty už tu máš kamarády!Jakže se jmenují?"
,,Rikki a Elliot,"odpověděla jsem.,,Jsou to fajn lidi.Sice trochu upovídaní,ale fajn.Jejich táta vlastní rybářskou společnost v Road Townu.V přístavišti.Půjdeme se tam dneska podívat."
,,To je moc milé,Chloe,"řekla máma,mezitím co si zmateně zavazovala tkaničky vysokých bot.,,Ale nezapomeň že neumíš plavat.Dávej na sebe pozor,ano?"
,,Jasně,"řekla jsem nevrle.Neměla jsem ráda,když mi někdo můj "problém" často připomínal.A Jo toho byla příkladem - neustále mě poučovala,kam chodit nebo nechodit,jako by měla strach,že jsem snad ještě míň zodpovědná než ona.
V Lambert Bay byla škola veliká žlutá budova a vyhlížela mnohem méně přísně než obvyklé školy v Londýně co jsem znala.Tady chodili studenti místo v uniformách v šortkách a rozhalených květovaných košilích a studentky s rozpuštěnými vlasy a nalíčené - což nám v High School University College také nepovolovali.
,,Páni,"udělala Rikki,když jsem jí to řekla - už jsem si všimla,že slovo "páni" patří mezi její oblíbené, ,,to jste se ani nemohli líčit?Ani líčit?No jo,na některejch školách jsou pořád ještě sto let za opicema.Buď ráda,že jsi tady - dá se tu vyjít v pohodě i s většinou učitelů.Tady si nikdo moc nepotrpí na školní projekty a nebo domácí úkoly - každej ví,že všichni místní lidi tráví nejvíc času venku na pláži."